Mathias Sabbe: Jaká očekávání se pojí s malými modulárními reaktory v Česku?

Mathias Sabbe, postdoktorand na Univerzitě v Lutychu, zkoumá, jaké přísliby a očekávání jsou spojovány s malými modulárními reaktory (SMR) v Evropě, a jak se promítají do národních debat o energetice. Během šestiměsíčního výzkumného pobytu v Technologickém centru Praha se zaměřil na české prostředí. Návrat do země pro něj měl i osobní rozměr – část dětství totiž strávil v České republice.

Co vás přivedlo k tématu malých modulárních reaktorů a čemu se ve svém současném výzkumu věnujete?

V současnosti pracuji ve výzkumném centru SPIRAL na Univerzitě v Lutychu v Belgii na projektu NuVanguard, který financuje tato univerzita. Projekt se zabývá technologicko-vědeckými přísliby a očekáváními spojenými s malými modulárními reaktory (SMR) v Evropě. Zajímá mě především to, jak se obecná evropská debata o SMR formuluje a proměňuje v jednotlivých zemích, a jak na tyto přísliby reagují aktéři, jimž jsou určeny. Projekt porovnává tři země: Finsko, Belgii a Českou republiku. V každé z nich sleduji očekávání dvou skupin aktérů. První tvoří ti, kteří přísliby formulují – například energetické společnosti, dodavatelé SMR, firmy zapojené do dodavatelských řetězců a tvůrci politik. Druhou skupinou jsou ti, na něž jsou tyto přísliby zaměřeny, například výzkumníci, zástupci občanské společnosti a místní komunity v okolí potenciálních budoucích lokalit pro výstavbu SMR.

Jak tato očekávání zkoumáte v České republice a proč je takový výzkum důležitý?

Protože používám kvalitativní výzkumný přístup, nejde mi o jejich „měření“ v tradičním smyslu. Snažím se spíše identifikovat a zmapovat očekávání a přísliby spojené s malými modulárními reaktory v České republice. Zkoumám například, jak politici, firmy, odborníci, výzkumníci a místní aktéři hodnotí možnosti i limity těchto technologií v českém prostředí – ať už jde o dekarbonizaci, energetickou bezpečnost, rozvoj průmyslu, zásobování teplem, nebo rozvoj regionů. K tomu kombinuji rozhovory s relevantními aktéry s příležitostným pozorováním na českých jaderných konferencích, návštěvami konkrétních lokalit a analýzou takzvané šedé literatury, tedy například odborných zpráv, studií a dalších materiálů, které nevycházejí v běžných vědeckých či komerčních publikačních kanálech. Výzkum je důležitý proto, že nové technologie utvářejí nejen jejich technické parametry, ale také očekávání, která jsou s nimi spojována. Přísliby budoucích nákladů, rychlosti výstavby, bezpečnosti nebo ekonomických přínosů mohou ovlivňovat investice, regulaci i veřejnou politiku dlouho předtím, než se daná technologie skutečně začne využívat. V evropském kontextu je navíc důležité porozumět tomu, jak se tyto přísliby šíří, a jak se proměňují v jednotlivých zemích, které mají odlišný vývoj energetiky, politické priority, průmyslovou strukturu i místní zájmy a obavy.

Co vás přivedlo do Technologického centra Praha a čemu jste se během pobytu věnoval?

Do Technologického centra Praha jsem přijel především kvůli terénnímu výzkumu v České republice a možnosti lépe poznat zdejší prostředí výzkumu, inovací a energetické politiky. Pobyt navázal také na již existující kontakty mezi našimi institucemi. Několik kolegů z Lutychu, mimo jiné dr. Pierre Delvenne a dr. Céline Parotte, už dříve spolupracovalo s TC Praha. Během pobytu jsem vedl rozhovory s širokým spektrem aktérů z českého jaderného a energetického sektoru. Patřili mezi ně tvůrci politik, zástupci regulačních orgánů, výzkumníci, představitelé průmyslu, akademici, zástupci místních samospráv i organizací občanské společnosti. Navštěvoval jsem také české jaderné konference, vybrané lokality a sledoval aktuální debaty o jaderné energetice a malých modulárních reaktorech. Díky tomu, že jsem působil přímo v Praze, pro mě bylo snazší překročit rámec oficiálních politických dokumentů a lépe porozumět tomu, jak lidé, kteří se na těchto změnách přímo podílejí, o nich uvažují, jak je interpretují, a jak o nich mluví.

Část dětství jste strávil v České republice. Na co z té doby vzpomínáte a jaké je vrátit se sem po letech?

Ano, jako dítě jsem v České republice – tehdy ještě chvíli v Československu – krátce žil, přibližně v letech 1992 až 1994. Můj otec tehdy pracoval na belgickém velvyslanectví v Praze. Byl jsem velmi malý, ale některé z mých nejranějších vzpomínek jsou spojené právě s Českou republikou. Vzpomínám si například na stará auta a lokomotivy v Národním technickém muzeu v Praze nebo na velmi specifickou chuť horké pramenité vody v Karlových Varech. Návrat po více než třiceti letech pro mě byl zajímavou zkušeností, protože mi připomněl zážitky, na které jsem dlouho nemyslel. Některé vzpomínky jsou překvapivě silně spojené se smyslovými vjemy. Když jsem se například vrátil do Národního technického muzea, okamžitě jsem poznal velmi charakteristickou vůni starých motorů a strojů. Mohu potvrdit, že se za více než třicet let zřejmě vůbec nezměnila! Návrat do České republiky tak pro mě byl zároveň něčím známým i novým.

Co se vám na České republice obzvlášť líbí, případně čemu tu stále úplně nerozumíte?

Líbí se mi, jak snadno se tu člověk může přesouvat mezi velmi odlišnými prostředími. Praha je samozřejmě krásné město, ale rád jsem cestoval i po dalších částech země a poznával místa, jako jsou Mělník, Plzeň, České Budějovice, Český Krumlov, Karlovy Vary a mnoho dalších. Měl jsem také štěstí, že jsem řadu těchto míst poznal díky své práci. Nedaleko Prahy lze během poměrně krátké cesty navštívit malebná menší města, průmyslové oblasti i venkovské regiony, kde lidé vnímají a prožívají otázky, kterými se zabývám, velmi odlišně. Právě tento kontrast byl pro můj výzkum mimořádně přínosný. Debaty o malých modulárních reaktorech a jaderné energetice mohou na celostátní úrovni působit obecně a abstraktně. Když ale mluvíte s lidmi žijícími v blízkosti jaderné elektrárny nebo plánovaného úložiště radioaktivního odpadu, získávají tyto otázky zcela konkrétní rozměr. A samozřejmě jako Belgičan velmi oceňuji také zdejší skvělou pivní kulturu!

Co vás čeká po skončení pobytu v Technologickém centru Praha a kam byste chtěl svůj výzkum dále posunout?

Po skončení pobytu a návratu do Belgie bude mým nejbližším úkolem analyzovat rozhovory a další kvalitativní materiály, které jsem v České republice shromáždil. Následně chci zjistit, jaká témata a vzorce z dat postupně vyvstanou, a připravit jednu nebo dvě odborné publikace věnované českému případu. Česká republika je jednou z několika zemí, které v rámci svého širšího výzkumu zkoumám. Dlouhodobě proto chci česká zjištění porovnat s vývojem ve Finsku a Belgii. Rád bych se také do České republiky vrátil kvůli navazujícím rozhovorům a cílenějšímu pozorování, jak se situace kolem SMR dále vyvíjí. Zajímají mě především bývalé uhelné lokality, na nichž se zvažuje výstavba těchto reaktorů. V konečném důsledku bych chtěl přispět k hlubšímu a diferencovanějšímu porozumění tomu, jak přísliby a očekávání spojená s technologiemi jako jsou SMR, přecházejí mezi národní a nadnárodní úrovní, jak jsou znovu interpretovány a formulovány v místním prostředí a jaké důsledky mají pro další vývoj.

Mathiasi, děkujeme za čas strávený v Technologickém centru Praha a přejeme Vám vše nejlepší v pracovním i osobním životě.